Szigetbecse - Drahocenný ostrov

Rozhodnutí udělat zásadní a dost bláznivý krok přišlo ve chvíli, kdy už jsem neměla z mého pohledu co ztratit a kdy šlo o záchranu života. Roky stresu, ve kterých se sešlo více přelomových událostí, kdy docházelo doslova k přerodu v mém životě, tyto roky se nasčítaly a mé tělo řeklo rázně “Dost!”
Při poslední viróze ještě v Česku, jejíž průběh byl nejnáročnější, co jsem kdy zažila a nebyl to covid, ke mě promluvil hlas, který ke mě promlouvá formou některých mých básní a někdy i ve snech.Tento vnitřní hlas mi řekl: “Pokud něco zásadně nezměníš nedožiješ se padesátky.” Bylo mi čerstvě 46.let.
Ani po vyléčení jsem na tom nebyla dobře, každý den byl o přežití. Totální fyzické a díky tomu nakonec i psychické vyčerpání.
Bylo to drsné, normálně o sebe strach nemám, nejsem člověk, který by se bál panicky smrti, ani při covidu jsem nezažívala úzkosti ze smrti. Ale najednou jsem viděla, že něco je jinak, že odpočinkem se má energie nevrací, že je to vyčerpání, které jsem nikdy tímto způsobem nezažila.
V tu chvíli jsem věděla, že už to dál nejde. A dala vnitřně svolení k radikální změně, a zároveň jsem uznala, že vůbec netuším, jak to mám udělat. Ale vůbec.
A pak to přišlo velice rychle, neskutečně rychle. V životě by mě nenapadlo, že se budu stěhovat do Maďarska. Do země, kde kromě partnera nikoho neznám a jazyku místních lidí absolutně nerozumím. Maďarština je ugrofinský jazyk, v kterém nemáte čeho se chytit jako u jazyků slovanských. S angličtinou se zde občas potkávám, ale vyjímečně, což je asi jiné ve větších městech.
Byla jsem však otevřena změně, jelikož jsem věděla, že pokud ji neudělám stejně to mé tělo nezvládne. Je to něco co prostě jasně víte.
Poté, co můj partner, který bydlel v Brně šestým rokem dostal pracovní nabídku u německé společnosti v Budapešti začal pro nás hledat klidný pronájem u vody, v domku v přírodě. Věděl, že miluju vodu, že ji bytostně potřebuji a že potřebuji přírodu. Vše proběhlo velmi rychle, musím se však přiznat, že jsou v Maďarsku místa, kde si vůbec nedovedu představit žít. Kde je široko daleko vyprahlá rovina. Zároveň zde nyní objevuji místa, která jsou krásná a rozmanitá.
Místo, které našel byla láska na první pohled. Věděli jsme, že to je jen na chvíli a že zase půjdeme dál. Ale na tuto chvíli, na chvíli k uzdravení je to místo ideální.

Szigetbecse je krásná vesnice pár metrů od řeky Dunaj, hodinu od Budapešti. Leží na ostrově mezi divokou Dunají a jejím odkloněným ramenem. V Dunaji se ráda koupu, její voda mě léčí, pozoruji labutě a kachny, racky,volavky, na jaře hady ve vodě, kteří nejsou jedovatí, vážky, ryby. Typické je, že všude jsou rybáři. Někdy si přímo na břehu v kotli vaří rybí polévku.Lidé tu mají postavené domy a chaty u řeky, ke které vedou z každého břehu mola. Všude jsou zaparkované loďky. Motorové čluny se o víkendu prohání řekou a dělají vlny jako u moře.

Ve znaku Szigetbecse je had s korunou a zlatým jablkem. Když jsem tento znak poprvé uviděla byl to pro mne téměř magický okamžik, jelikož další totemové zvíře, které jsem měla v plánu ještě v Česku namalovat byl had. Nevěděla jsem proč právě had, ale je to vlastně úplně jasné a jednoduché jak podvědomí funguje. Had je přece symbolem transformace a léčení. Doslova jsem se zde vysvlékala z kůže, odkládala minulost, které jsem se ještě chtěla držet, ale v procesu uzdravování jsem zjistila, že držet se něčeho co je mrtvé je bolestné. Je něco co si mohu ponechat a něco co je nenávratně pryč. A je potřeba vykročit novým směrem.
Můj obraz Vesmírný had byl namalován první zimu zde.Obtáčí zlaté vejce. Byla jsem vedena k tomuto ztvárnění a symbolu.

Kosmický had, symbol smrti a znovuzrození, zrození nového života se symbolem zlatého vejce- symbolem Duše.
Tuto souhru by Jung nazval synchronicitou.
Had ve znaku Szigetbecse, had na mém obraze, had ve snu.

Před třemi lety se mi totiž zdál sen.
Stála jsem na písečném břehu řeky. Najednou vidim koutkem oka jak se těsně za mými zády vynořuje z vody obrovský had. Mnohonásobně větší než jsem já.V první chvíli jsem byla zděšena, myslela jsem, že je po mě. Málem jsem se probudila hrůzou. Najednou jsem uviděla na hlavě stříbrného hada korunku. Uvědomila jsem si, že je to požehnání, že přítomnost hadí královny je pro mne léčivá a ve mě se rozlil hluboký klid. Hadí vodní královna se stala symbolem něčeho co, má být pro mne blahodárné i když to zprvu může vypadat děsivě. Had je také symbolem polarity. Často si myslíme, že vše je buď skvělé nebo špatné. Ale může se to prolínat, může to být oboje zároveň. Může být například děsivé odejít do cizí země a nechat vše za sebou aniž byste věděli co vás tam čeká a zároveň to může být osvobozující, vzrušující a léčivé.
Nyní tedy bydlím u řeky, která je na jaře plná stříbrných hadů. U řeky, jejíž voda mě léčí. Od první chvíle s řekou mluvím jako s bytostí, která je někdy mírná a já se nechám kolébat jako v děloze. Vždy když do ní vejdu a jsem neklidná, vylézám z ní plná klidu, jakoby ze mne vše rušivé odplulo pryč.
U řeky, kterou zdolávám tam a zase zpátky a která je před bouřkou pěkně divoká.
Dar, který jsem dostala je krásné místo v přírodě, je to i dar ticha. Pro mne je ticho léčivé, ticho, kdy ke mě přichází inspirace, kdy slyším jasněji svůj vnitřní hlas, kdy mohu malovat, studovat, je to období introspekce.
Mnoho let jsem pracovala s lidmi. S dětmi, dospělými, naslouchala jejich příběhům a potřebám. Nyní mám čas naslouchat svým potřebám a psát a malovat svůj příběh a sdílet ho, což mi dělá radost. Už jako malá jsem ráda stále tvořila, psala. Tvorba to byl můj léčivý ostrov.Odešla jsem daleko na Drahocenný ostrov, abych se mohla vrátit zpět. Zpět sama k sobě.